WINNER TAKES IT ALL

O čem zpívala ABBA v osmdesátých letech, platí beze zbytku pro každý cyklistický závod. „Winner takes it all“.

Vyhrát etapu na Tour de France je zápis do cyklistické historie, sen a touha každého z mnohočetného pole profesionálních cyklistů. Vyhrát rovinatou etapu s hromadným spurtem je výsada těch nejrychlejších v pelotonu. Není jich více než dvacet a všichni hlavní favority známe. Ale i přes to, že se jedná o standardní situaci, není pokaždé úplně jednoduché na cílové pásce fotit toho, kdo právě vyhrává.

Při hromadných spurtech se jezdci řítí do cíle až sedmdesátikilometrovou rychlostí a při pohledu zepředu ze silnice prakticky není možné v hledáčku dlouhých objektivů (ohnisková vzdálenost je většinou 400–600 mm) vidět, resp. rozeznat toho, kdo je v posledních metrech na čele pelotonu a na koho je potřeba ostřit. A to i přes to, že z ptačí perspektivy mají jezdci mezi sebou výrazné odstupy. Vítěz na cílové čáře ale většinou ví, že vyhrál, a začne pomalu zvedat ruce. V tom okamžiku máte druhou možnost přeostřit na toho správného závodníka, protože do hledáčku dlouhých objektivů se vejde pouze jeden a měl by to být vítěz.

Na první pohled se může na silnici jevit tlupa fotografů s dlouhými objektivy jako nesourodý celek, ale vše má svá přesně určená pravidla a zákonitosti. 45 minut před předpokládaným dojezdem se začínáme slézat více než 50 m za cílovou čárou, abychom si zajistili pozici, ze které chceme fotit dojezd. Většinou je pro nás vymezena větší polovina cesty, ta druhá zůstává volná pro na poslední chvíli přijíždějící fotografy na motorkách, auto ředitele Tour de France a nakonec pro peloton cyklistů. Velké agentury a fotografové na motorkách mají zelené vesty a musí být na kolenou. Nad nimi stojí ti s oranžovými vestami a poslední v hierarchii jsou vesty modré, které mají vymezené pozice u kraje nebo na přistavených schůdcích. Nejlepší místo je u většiny hromadných dojezdů uprostřed cesty, protože se peloton řítí přímo na vás. Je to ale také místo trochu ošemetné, protože musíte dávat pozor, aby nedošlo ke kolizi se závodníky. V takových případech slouží už několik let jako poslední záchytný bod Christophe Marchadier (ten v černé kšiltovce, jediný na silnici bez fotoaparátu), který by nás při jakémkoli možném riziku strhl ke kraji cesty. To se stává málokdy, ale všichni s tím počítáme. 

Pár minut po dojezdu pak letí fotky přímo z fotoaparátů do všech světových agentur a jak bylo řečeno na začátku, „vítěz bere vše“: obdiv a přízeň diváků, respekt soupeřů a nesmazatelné místo v historii cyklistiky.