Ultra trail Zapomenuté hory: Mlhou i deštěm po hřebenech Rychlebských hor

Když jsem tak rozmýšlel, co mi chybí podniknout za bláznivou věc, málem bych zapomněl na ultra trailový závod Zapomenuté hory. 76 kilometrům malebnými Rychlebskými horami s převýšením 3000 m nejde odolat

Na start přibíháme s dostatečným časovým polštářem - asi deset vteřin. Stihnu protáhnout akorát krk, když shlížím, jestli jsem nezapomněl boty. Poskoky na místě, abych se ujistil že mám batoh s vodou. Předpažení zda v rukou svírám běžecké hole a protřu bedra, snad na nich mám startovní číslo, které budeme označovat kleštěmi na každém ze šestnácti kontrolních stanovišť.

Odstartováno je v sedm ráno z Račího údolí. Taková vstupní brána, odkud vidíš podzimem krásně zbarvené, zalesněné úbočí Rychlebských hor, které každou chvíli zapálí slunce ospale se linoucí nad obzor.

Doma jsem si připravil graf převýšení a do něj jsem si vepsal důležitá místa, studánky, občerstvovačky a tak. Mám ho tady v pravé… jo, já ho zapomněl doma, no nic, běžíme. Protože toho s parťačkou víc nakecáme než odběháme, první uhnutí ze správného směru nenechá na sebe dlouho čekat. Vracíme se přes tuří ohradu a hledáme na stromech značky.

První občerstvovačka se objevuje na šestnáctém kilometru. Je to zároveň ta samá, kterou, dá-li pánbůh, budeme křížit i při zpáteční cestě na 63. kilometru.

Přibíháme a pořadatel už mi bere lahev z ruky, aby mi doplnil čeho mé hrdlo ráčí. Vládne zde veliká vstřícnost a dobrá nálada. Ochutnám tedy vše, co stůl nabízí. Od slaných pochutin, přes sladké, ovoce, a v tu chvíli to uvidím – vajíčková pomazánka na chlebu! Svítí na mě decentní nazlátlou barvou, třpytivé odlesky cibule jako by vybízely, abych přistoupil blíže, snítka zelených bylin, ach… zlomena byla má trpělivost a vrhl jsem se na to! „Kdyby mě viděl Kílian Jornet, jak tu žeru!“ Zapil jsem to kolou jako správné čuně a vydali jsme se do Polska prudkou sjezdovkou.

Začíná konečně tichá lesní divočinka směrem na vrchol Czernica a dále kopírujeme po hřebeni česko-polskou hranici. „Hele, běžím Polskem a treková hůl mi spadla do Čech!“ bavíme se, občas potkáme i výletující místní turisty a oprašujeme naše znalosti Polštiny - tedy: „Cześć“ a „dzień dobry“.

Hora Travná (1124 m n. m.) a za ní Brousek (1115 m n. m.) už začínají pěkně kousat. Kromě všudypřítomné mlhy, která dovoluje opravdu krásné výhledy do vzdálenosti nesmírných padesáti metrů a silného větru, nás začíná doprovázet i lehký déšť. Listím pokryté kořeny a kameny testují pružnost vazů našich kotníku.

Občerstvovačka „Útulna mates“ leží na 35. kilometru kousek za horou Smrk (1127 m n.m.) - nejvyšší horou Rychlebek. Kluci tu v plné zimní výbavě přešlapují pod přístřeškem u plynového teplometu. Já objevuji vajíčkovou pomazánku. Jestli tu v lesích něco troubilo, nebyli to jen jeleni.

Na čtyřicátem kilometru parťačce hlásí koleno, že už toho má dost. Já abych ji odvedl myšlenky na bolest, předčítám nahlas co nám píší vysvětlivky na druhé straně mapového podkladu, který jsme dostali na cestu: „..čeká vás nejtěžší úsek závodu strmě dolů, trasa se nedá popsat, pozor, klouže to…“. Její sestupová taktika obráceně „na raka“ ulevuje jejím kolenům. Brufen zbarvil její zorničky do růžova, omotaná obinadlem fasuje moje bežecké hole a je rozhodnutá pokračovat a dokončit.

Znovu protínáme občerstvovačku u Matesa, kde si dám výjimečně vajíčkovou pomazánku a když zahlédnu dózu s kávou, vyptám si i kafe. Usrkávám ze stylového keramického hrníčku, že prý když už tak už a nebudu to přece pít jako čuně z kelímku.

Odpočítávám poslední minuty do stmívání a jsem lehce nervózní, protože začínáme být vyfoukaní jak prádlo na šňůře, vlhkem prokřehlí a nám do cíle chybí stále několik desítek kilometrů. V lesích je mlha, že by se dala krájet a když jí prosvítíš čelovkou, vidíš před sebou jen bílé mlíko, jiskřičky deště a toho co ti odlétá od pusy. Navíc máme čelovku jen jednu, takže dávám čelovku zraněné parťačce, běží dva kroky přede mnou a spoléhám na to, co mi hlásí. „Pozor kámen, pozor kořen, jo pardon, tady byla větev.. jsi v pořádku?“

Pořadatelé nám s dobrým úmyslem zašili kontrolní body vždy na nějakou vyvýšeninu, mimo přímý směr trasy, odkud jsou prý krásné výhledy. Musím uznat, že i ty temné siluety protějších kopců na šedém pozadí deštivé oblohy jsou impozantní.

Poslední občerstvovačka je deset kilometrů před cílem. A protože jsme jedni z posledních nevzdávajících se závodníků na trati – ostatní buď odstoupili nebo byli staženi kvůli časovému limitu – jsme vítání s velikým potleskem všech přítomných. Zůstalo tu hodně jídla. Naplníme si k prasknutí nejen svá bříška vším co vidíme, ale naplněn je i můj batoh banány a nealko pivkem. Prý na oslavu do cíle. Ještě mi milí pořadatelé zapůjčují čelovku, do ruky vráží řízek a do druhé gulášovku. Odcházíme s děkováním a jak máváme, zapomínám se dívat do mapy a ztrácíme se někde pod svahem mimo trasu. Dnes už asi po páté. Uvědomujeme si to asi po půl kilometru bez jediné značky na stromě. Trať je jinak značená velice důsledně jak páskami, tak i reflexními proužky na stromech. Cítíme cíl ve vzduchu, adrenalin a euforie dočasně otupují veškeré bolesti a vlezlý chlad noci.

Před cílem ještě míjíme jednu z posledních kontrol u zříceniny hradu Rychleby. „Hele, víš, že tam psali, že ten hrad je ze třináctýho století?“ „Na to ti já kašlu…“ utíká parťačka vstříc cíli.

Seběh z Čertovy kazatelny zpět do civilizace jakoby symbolicky završil naší víc jak patnácti hodinovou cestu peklíčkem. Lidé nás provázejí s hlasitým povzbuzováním posledními metry do cíle. „Tam né, doprava!“ zatrhli nám všichni přihlížející náš další pokus o zatoulání se. V cíli se o mě zajímá sám hlavní organizátor a vyptává se mě na dojmy.
A já si tady v cíli uvědomuji, když vypínám čelovku, jak je někdy fajn prostě zpomalit, více si věci užívat, více procítit, rozhlížet se i okolo sebe, přijímat co přijde s pokorou a se vším všudy, dobré i to zlé, než se jen slepě hnát za úspěchem, za snahou být nejlepší . Hlavně se nevzdávat, to je úspěch.