Zběsilost v srdci v Pekle severu

Při focení za slunečného počasí polykáte prach a přes jeho oblaka nevidíte na cestu, o závodnících, které máte fotit, ani nemluvě. Když prší, motorka vám podkluzuje na kočičích hlavách, lepí se na vás kila všudypřítomného bláta a špatně slyšíte. To protože vám zůstalo i za ušima. Ale i navzdory výše uvedenému je “Peklo severu”, jak je závod Paris-Roubaix trefně nazýván, můj nejoblíbenější jednodenní profesionální silniční závod. Za posledních 20 let jsem si ho nechala utéct jen párkrát.

Možná právě proto, že jeho průběh výrazným způsobem ovlivňuje počasí, a to nejen závodníkům, ale také nám fotografům. Z profesního pohledu to znamená, že jste zde schopni vyfotit obrazy a emoce v souvislostech, které jsou výjimečné a charakteristické jen pro tento jediný závod. Má dvě varianty, suchou a mokrou, a každá z nich má svá nezaměnitelná specifika. Osobně dávám přednost suchu, protože se mi jeví jako bezpečnější – pokud se takový výraz dá ve spojitosti s fotografováním z motorky na Paris-Roubaix vůbec použít.

Když rozhodují vteřiny

Závod, který má okolo 250 km, začínáme fotit až na první sekci kostek v Troisvilles, která je od startu vzdálená asi 100 km. I na motorce je ale velmi nesnadné předjet závodníky na trati, na kočičích hlavách je to dokonce zakázáno. Tak se jim snažíme nadjíždět a krátíme si cestu přes malé vesničky a neupravené, mnohdy spletité polní cesty, které jsou pro tuto část francouzského venkova tak typické. Řidiči motorek mají nastudovanou trať do posledního detailu a v navigacích přednastavené zkratky kudy jet. Já mám plán co a koho a kde chci fotit, ale už při výjezdu z Troisvilles je často zřejmé, že vše bude jinak. Stačí, aby po startu odjela skupina závodníků, na kostky se dostala o několik minut dříve a celý plán se zboří jako domek z karet. Musím si totiž hlídat nejen favority, ale také čelo závodu a v takové situaci je to nesnadné.

Co nastává pak, je logické a nevyhnutelné – začíná náš vlastní závod a snaha dostat se na co nejvíce sekcí kostek a pokud možno ještě na ty zajímavé. Času není nikdy dost a o tom, zda stihneme závodníky na další části, nerozhodují minuty, ale vteřiny. Každou chvíli proto slyšíme v rádiu napomínání, že se nejedná o závod motorek, ale cyklistů.

Jsou věci, které rozumný člověk prostě nedělá. Fotograf ano

Ne vždy dodržujeme předpisy a ne vždy jezdíme jen po cestách. Pokud je dostatečně tvrdý podklad, jedeme kudy je to nejkratší nebo nejrychlejší. Musím také přiznat, že ne vždy je fotograf ten, který to (svého řidiče) má zcela pod kontrolou, i když by to tak mělo být. Každý rok mám několik momentů, kdy se schovávám za řidiče motorky, přivírám oči a říkám si, že tohle přece nemůžu být já, protože něco takového dospělý a rozumný člověk prostě nedělá. Před třemi lety jsme na velmi prašné zkratce polní cestou přehlédli odvodňovací žlab. Následoval let tak dlouhý, že jsem si v jeho průběhu stačila vzpomenout na vlka z pohádky „Jen počkej, zajíci!“. Ten chodil tak líně, že v podstatě vypadal, jako by plachtil ve vzduchu. No a mně se v ten moment dělo něco podobného. Když jsme po nekonečně dlouhé době přistáli na zadním kole, já znovu dopadla na motorku, foťáky mi bouchly o stehna, vyrovnali jsme kurz a jeli dál.

Tato profesní zběsilost je součástí Paris-Roubaix a člověk ten závod musí mít zatraceně rád, aby byl ochoten toto vše podstoupit. Troufám si říci, že to mají cyklisté podobně, jedni ho milují, druzí nenávidí. „Peklo severu” není pro každého. Ale pokud si ho oblíbíte, odvděčí se vám zážitky na dlouhá léta poté. Letošní ročník vyhrál minulou neděli fenomenální Peter Sagan, bezpochyby nejvýraznější, ale také nejzábavnější osobnost profesionálního pelotonu současnosti.