Sokolský slet 2018

S trochou nadsázky se dá říct, že jsem posledních pětadvacet let byla v červenci mimo domov. Trávila jsem ho ve Francii, kde jsem fotila Tour de France. Loni jsem se rozhodla, že ta pětadvacátá bude moje poslední. Kamarádi se mě ptali, co budu dělat a já jim říkala, že budu první týden o prázdninách fotit Sokolský slet v Praze. Nevěřili vlastním uším a nevěděli, co na to říct. Já jsem se na to naopak skoro celý rok těšila.

Šest dnů, které jsem strávila mezi Sokoly, patřilo nakonec mezi ty pracovně nejhezčí, a to i přesto, že jsme s kolegou pracovali každý den od rána do večera. Na začátku jsem si vůbec neuvědomila, že Sokol je mnohem více, než jen tělovýchovný spolek, kam můj syn chodil každý čtvrtek po školce cvičit. To pro mě nejdůležitější byl sled intenzivních zážitků ve zcela výjimečné a v dnešní době tak ojedinělé náladě. Sokolská pospolitost, vůle táhnout za jeden provaz v každé situaci a dobrá nálada, která na nás celých šest dnů z účastníků vyzařovala, byly odzbrojující a nakažlivé.

Vše začalo vydařeným průvodem. Bylo krásné počasí a na patnáct tisíc Sokolů všech generací šířilo dobrou náladu v ulicích Prahy. Následovala mše v chrámu Svatého Víta, kterou jen pro Sokoly celebroval kardinál Dominik Duka. Tentýž večer, poprvé v historii Národního divadla, zahrál ochotnický soubor České obce sokolské pod režijním vedením Bohumila Gondíka Naše furianty. O 48 hodin později zaplnili Sokolové do posledního místa O2 arénu a patnáct tisíc lidí společně aplaudovalo tomu nejlepšímu, co mohou Sokolové v oblasti výkonnostního a vrcholového sportu nabídnout. V úmorných vedrech následovaly generálky na vyvrcholení XVI. všesokolského sletu, hromadná vystoupení na stadionu v Edenu. A ta byla dokonalá, nejen z atraktivního ptačího pohledu, ale také dojemností okamžiků a malých dramat, která se odehrávala dole na ploše.

V Česku existuje jen málo organizací, které mají od svého vzniku tak vysokou morální i formální „štábní kulturu“ jako právě Česká obec sokolská. Pro nás fotografy byl tento slet fotografickými žněmi plnými pohybu, barev a jen těch pozitivních emocí.

 

Markéta Navrátilová – sportovní fotografka