Autor: Petr Nový | Doba čtení: 5 minut
Legendární závod v ulicích Říma: Run Rome Marathon 2023
Dlouho jsem uvažoval, kde a kdy se pokusím o nový osobní rekord v maratonu. Důležité bylo, aby trať měla minimální převýšení. Zároveň jsem požadoval dobrý termín, abych po delší regeneraci mohl naskočit připravený do závodní sezony. Pár mých přátel se chystalo na maraton do Říma. Maraton v Římě je jedním z nejstarších a nejprestižnějších maratonů na světě s bohatou historií sahající až do roku 1906. Trasa prochází mnoha ikonickými památkami a ulicemi města včetně Kolosea, Španělských schodů a Vatikánu. Zarezervoval jsem si tedy ubytování a koupil letenku. Startovné už pak bylo samozřejmostí a tříměsíční tréninkový cyklus maratonské přípravy mohl začít.
Obsah
- Legendární závod v ulicích Říma: Run Rome Marathon 2023
- Přílet do Říma
- Den "D" a famózní start od Kolosea
- Svižným tempem
- V cíli s osobním rekordem
- O autorovi
Přílet do Říma
Po skončení přípravy nastal den odletu. Přiletěl jsem na letiště v Římě ve 12:00, odtud doprava vlakem na hlavní nádraží v Římě trvala cca 30 minut a dalších více než 30 minut na místo prezentace k vyzvednutí startovního čísla. Když jsem měl vše potřebné, mohl jsem vyrazit směr ubytování. Doprava v Římě je opravdu příšerná a já se ubytoval až v 17:00. K mému zklamání v okruhu 1 km všechny restaurace byly otevřené až od 19:30, díky čemuž jsem se na pokoj dostal ve 21:00. Rychlá příprava veškerého vybavení, abych ráno nezmatkoval a jde se spát.
Den "D" a famózní start od Kolosea
Start v 8:00 znamenal odjezd na start už v 6:00. Snídaně bohužel na hotelu jsou až od 7:00, takže budu bez snídaně. Super. Vstávám a rovnou dávám do těla magnesium v tekuté formě a energetické bonbony. Vyčistím zuby a jdu se oblékat. Lékařskou vazelínou potírám všechna místa, kde dochází k velkému tření, aby nedošlo k nepříjemnostem, které by mi mohly ukončit závod a navíc přelepuji bradavky. Oblékám dres a boty s číslem si beru do batohu. A vzhůru na MHD v Římě.
Blížím se pěšky k místu startu společně s davem běžců, kteří mají stejný cíl, jímž je start maratonu. Blížíme se ke Koloseu a mám husí kůži po celém těle. Startovat vedle takové dominanty je úchvatný pocit. Nasazuji závodní boty a nasazuji startovní číslo. Jsem připravený. Odevzdávám věci do úschovy a mířím koridorem ke startu. Ještě poslední zastávka na mobilních toaletách a jde se na to.
Stojím v koridoru B, který je druhý nejrychlejší v dnešním startovním poli. Vodiče na čas 3:15 i na čas 3:10 vidím bohužel v koridoru A, který startuje o 5 minut dříve. Takže se budu spoléhat sám na sebe v tempu běhu. Prostě mám pocit, že v Itálii nic nejde podle toho, jak bych si představoval. Operní zpěv před startem je zakončený přeletem stíhaček, které vypouští dým v barvách Itálie, poté přichází vystřel pro profesionální atlety a koridor A. Já mám 5 minut na vymyšlení vhodné strategie. Mám jasno po výstřelu běžet tempo 4:30, a když do konce závodu doběhnu vodiče na 3:15, tak budu spokojený.
Svižným tempem
První kilometr se mi zdá rychlejší, než bych chtěl, ale hodinky ukazují, že jsem o 7 vteřin pomalejší a je potřeba ještě zrychlit. Po 5. kilometru závodu mám náskok na celkový čas 5 vteřin proti mému plánu. Na 10. kilometru se můj náskok navyšuje na 12 vteřin a já myslím jen na to, že musím zpomalit, protože závod bude ještě dlouhý. Zároveň přicházím na to, že jsem vazelínou nenamazal obočí a teď mi pot stéká do očí. Mám za sebou tolik závodů a udělám tak základní chybu. Přichází 15. km a já beru na občerstvovací stanici kelímek s vodou a bez zpomalení dávám jeden lok. V půlce závodu mám náskok 20 vteřin a vím, že snaha zpomalit se nepovedla. V hlavě se mi honí jen to, že tohle nemůžu vydržet.
Na další občerstvovací stanici už raději beru místo kelímku půlku banánu a zkouším při běhu pomalu žvýkat. Kilometr 25 - mé tempo je stále stejné, pochybnosti bohužel taky a beru další půlku banánu. Naštěstí teplota kolem 17 stupňů mě nijak nenutila pít, takže občerstvovací stanice jsem stíhal bez změny tempa. Kopec je to, co běžec na maratonu vidět nechce a tady přišel bohužel na 30. km, když už je člověk hodně unavený. Většina běžců zde zpomaluje, ale z nějakého důvodu se cítím dobře a vybíhám ten kopec bez obtíží. Hned na kopci beru další banán. Očekávám maratonskou zeď, kterou každý maratonec dobře zná: krize, která většinou přichází kolem 30 - 35 kilometru. Já však probíhám kolem značení kilometru 35 a krize nikde. V hlavě si říkám, že těch 7 km už musím nějak doběhnout. Beru na nejbližším občerstvení ještě poslední banán, závod už nebude trvat dlouho.
Kilometr 38 a mě najednou tuhnou nohy a berou křeče zároveň, ale doběhl jsem vodiče na 3:15, i když dříve, než jsem čekal. Když běžíte tak dlouho bez změny tempa, moc se neprotáhnete a jediné, co je příjemné, je ten stále se opakující pohyb v té stále se opakující rychlosti. Kolem sebe vidím běžce, kteří křičí bolestí, nebo dokonce brečí. Jsou zpocení jako kdyby se právě vykoupali a já mám výčitky svědomí, že proti nim se vlastně cítím ok. Tepová frekvence je celkem v normě a dýchá se mi dobře. Nohy sice bolí, ale když probíháte poslední 4 km závodu v centru Říma, kde vás povzbuzují davy lidí, tak to člověka prostě vyhecuje. Nepopírám však, že to byly nejdelší 4 km v mém životě. Míjím značení, že se blíží poslední kilometr, a já se z posledních sil snažím běžet co nejrychleji mi tělo dovolí. Jsem v cílové rovince a vidím cílovou bránu, ale mám pocit, že se vůbec nepřibližuje. Snažím se sprintovat, ale rychleji už to nejde.
V cíli s osobním rekordem
Konečně probíhám cíl a stopuji hodinky s úsměvem na tváři. Vidím, že čas 3:09:07 je o dost rychlejší, než o čem jsem snil!
Závod mám za sebou, teď rychle přezout do jiných bot, i když bych nejraději neměl žádné. Kouknu na výsledky: 589. místo z celkových 13 482 není zlé. Pro mě je však nejdůležitější, že jsem v cíli s osobním rekordem, a tak se mohu jít projít po památkách, abych rozhýbal nohy. Nadšení z osobáku mi bohužel nevydrželo dlouho, protože už večer jsem přemýšlel, kde si zaběhnu na podzim osobní rekord pod 3:05. Každý běžec se může zlepšovat a mě prostě baví, když vidím výsledky svého tréninku. Teď se však musím soustředit na závody, které mě čekají v nejbližší době. Podzim je přece jen ještě daleko. A každý den, kdy si mohu vyčistit hlavu běháním, je pro mě krok kupředu, který mě posouvá dál. Běh je lék pro tělo i duši.
- VÍCE O AUTOROVI >>
Petr Nový
Sportoval jsem celý život a když mi bylo 12 let, propadl sem cyklistice a od té doby pro mě byla vším. Dokud nepřišla svatba a pak narození prvního potomka. Měl jsem ženu a zdravou dceru, ale také váhu 98 kg. Psychicky náročné pro někoho, kdo dva roky nazpět měl 60 kg! Bohužel zaměstnání a rodina dohromady člověka zaměstnají víc než dost a na tréninky na kole už nebyl čas. Jezdit 3 hodiny denně na kole minimálně už bylo nereálné. Kamarád běhal maratony a já se rozhodl, že to taky zvládnu. Přihlásil jsem se na závod a věděl, že mám 9 měsíců na to začít běhat. Ještě ten den jsem si šel koupit své první běžecké boty, ale prodavač mě velice rychle odsoudil. Mě to neodradilo a koupil jsem si nejlepší závodní botu, která byla dostupná na prodejně.
Začal jsem běhat každý den 5 km a postupně navýšil na 10 km. Rychlost nebyla nic moc, ale šlo o to vydržet běžet dlouho a ne rychle. Po 9 měsících přišel závod a já měl 87 kg. Do 27 km jsem vydržel pomalým tempem a zbytek do cíle prostě došel. Cílový čas 4 hodiny 39 minut nebyl nic moc, ale byl jsem rád, že sem to dokázal. Řekl jsem si, že maraton už nikdy nepoběžím.
Po závodě jsem přestal běhat úplně a pochopil, že když nenajdu něco, co mě bude k tréninku motivovat, tak znovu nezačnu - a já moc chtěl zhubnout.
Ten stejný kamarád, který mě motivoval pro maraton, přišel s dlouhým triatlonem. Moje první věta byla, že neumím plavat. Ano, dospělý chlap a neumí plavat, ale nějak mi to nedalo a přihlásil sem se na 1/2 Ironman (1,9km plavání, 90km kolo, 21,1 km běh). Cyklistiku sem znal, takže to bylo jen o tom se k tomu vrátit a běhat už jsem začal. Plavání bylo horší a já chodil do bazénu a odkoukával, jak plavou ostatní. Kraul jsem nedokázal udýchat a tak prsa byla jasná volba. Půjde o to přežít a v časovém limitu 7,5 hodiny se dostat do cíle. Na přípravu sem měl tentokrát 12 měsíců.
Přišel den závodu a vše šlo hladce. Byl jsem pomalejší než ostatní a bohužel ani o kg lehčí, ale trať jsem dokázal zdolat v časovém limitu, už ani nevím přesně v jakém konkrétním čase. Od toho závodu jsem totiž měl v hlavě jen jediné a to myšlenku na to zkusit zdolat celou distanci Ironman a dal si dalších 12 měsíců, které vyžadovaly změnu práce. Spousta věcí v životě každého člověka se mění a ne vždy zrovna k dobrému. Sport mě naučil, že spousta věcí se lépe zvládá, když se člověk může odreagovat. Takže trénink v tomto ohledu byl pro mě o to jednodušší.
Rok utekl jako voda a já byl na startu MČR v Ironmanu s cílem dokončit v časovém limitu 17 hodin. Plavání bylo to nejjednodušší a já vyplaval po 3,8 km v lepším čase, než jsem doufal. Dalších 180 km bylo něco, na co jsem však nebyl dostatečně připravený. Rozpáleny asfalt a vysoké teploty mi ukázaly, co je peklo. V hlavě jsem pořád uvažoval, zda stihnu limit stanovený pro cyklistiku a budu moct vyrazit na běh. Odkládám kolo a vím, že na běh mi zbývá 7 hodin, takže vyrážím na 42 km - tedy závěrečný maraton. Do cíle unavený dobíhám v čase 14 hodin 51 minut. Největší a nejtěžší závod mého života to alespoň v té době určitě byl.
Na triatlon už nebyl čas a bylo potřeba dělat kompromisy. Běhání přece jen zabírá nejméně času. Běhal jsem, ale mé pokroky byly velmi pomalé a snižování váhy bohužel taky. Rozhodl jsem se přihlásit se na kurz trenéra kondičního běhu a trénovat se sám a efektivně. Kurz jsem sice absolvoval a hodně se naučil, ale chtěl jsem víc a rozhodl se využít služeb jiného trenéra. Společně jsme nastavili správný tréninkový systém, upravili životosprávu, já se začal zlepšovat a má váha šla dolů též.
Získával jsem nové zkušenosti jako běžec i jako trenér. Postupem času jsem začal trénovat různé skupiny i jednotlivce. Od dětí zaměřených na sportovní výkon, přes hobby běžce, až po běžce toužící jen po redukci hmotnosti. Společně se svými svěřenci jsme dosahovali úspěchů, které jsme plánovali. Každý jejich úspěch mě nesmírně těšil a já našel radost v předávání zkušeností dalším běžcům a motivování lidí svým vlastním sportovním příběhem. Na začátku mé cesty, pokaždé, když jsem si vymyslel novou sportovní výzvu, se našla převážná většina lidí, kteří říkali, že to nedokážu. Každý takový člověk mě hnal kupředu, protože jsem jim sem chtěl ukázat, že se pletou.
Nakonec jsem pochopil, že sport mám rád natolik, že chci, aby byl součástí mého profesního života a díky Intersportu se to mohlo uskutečnit a já mohu dělat něco, co mě nesmírně baví. V Intersportu jsem například dostal nápad, že bych dokončil Jizerskou 50. Nestál jsem sice na běžkách 17 let, ale pořídil jsem si je a závod dokončil. Pokračuji v závodním běhaní a posouvání vlastních limitů a překonávání nových sportovních výzev. A každý den se těším, že budu moct pomáhat lidem, aby jejich začátek byl snazší než můj a nemuseli se učit z vlastních chyb jako já a vše dlouho studovat na internetu.
Sportovat může každý. Vše je jen o rozhodnutí začít a najít ve sportu radost jako spousta jiných lidí, se kterými se každý den potkávám. Pokud se člověk chce někam posouvat, vše je jen o tom, kolik je ochoten pro to sám udělat. A to, že jste hobby sportovec a nevěnujete se tomu každý den neznamená, že si vaše tělo nezaslouží kvalitní vybavení. Kdybych si tenkrát koupil to nejlevnější, tak už bych dnes asi v lepším případě neběhal a v horším měl nějaké zdravotní problémy. Právě kvalitní běžecká obuv chrání vaše zdraví a její výběr není dobré brát na lehkou váhu. Není to jen běh, ale i další sporty. Každý sport má svá úskalí a není nad to, když narazíte na někoho, kdo vám ta úskalí odhalí. Ušetříte si minimálně spoustu času a starostí a budete se moct soustředit jen na sebe a sport, kterému se chcete věnovat.