Basketbalová NBA

Do zápasu Washingtonu Wizards s Atlantou v basketbalové NBA zbývala necelá hodina, tribuny washingtonské Capitol One Areny už byly z poloviny zaplněné a já právě nejistě vstupoval do domácí šatny. Nervózně jsem se rozhlédl kolem sebe, abych se ujistil, že opravdu můžu dál, a pohledem jsem rychle našel Tomáše Satoranského, momentálně jediného Čecha v NBA.

Jako někdejší sportovní novinář, který dlouhé roky psal o fotbale, jsem byl zvyklý, že na hráče se v den zápasu nemluví, aby se nenarušila jejich koncentrace, a do šatny se nemůže vůbec. Natož chvíli před utkáním. Jenže nejslavnější basketbalová soutěž světa připomíná dokonale promyšlenou továrnu na zážitky a peníze, ve které platí jiná pravidla. A to první je jednoduché – být otevřený.

Když si uvědomíte, že se v NBA za rok protočí osm miliard dolarů a televize ESPN a TNT vyjdou práva na vysílání ročně na dvě miliardy dolarů, snadněji pochopíte, proč tady novináři smějí do šatny ještě 45 minut před utkáním a proč se na stejném místě dělají i pozápasové rozhovory.

„Fanoušci platí ohromné peníze za lístky, takže za ně musí dostat tu nejlepší show. Proto NBA chce, aby fanoušci viděli co nejvíc do zákulisí. Když prohrajeme, je to někdy docela náročné, protože nemám chuť mluvit s vůbec nikým, ale musel jsem si zvyknout,‟ říká mi Satoranský.

Vidět naživo zápas NBA přímo ve Spojených státech je zážitek, který stojí i za 80 dolarů, což je tady průměrná cena vstupenky, ale proniknout díky Tomáši Satoranskému až do zákulisí soutěže a pochopit všechny její zvláštnosti, bylo zatím to nejvíc vzrušující, co jsem ve světě sportu zažil.

Tak třeba: basketbal je sice kolektivní hra, ale NBA paradoxně občas působí jako individuální záležitost. Hráči se před utkáním rozcvičují po jednom, každý má pro sebe pod košem 15 minut a čím větší je hvězda, tím později jde na palubovku. Satoranský má v tomto i po dvou letech ve Washingtonu nevýhodu a rozcvičovat se chodí dvě a půl hodiny před utkáním. Udržet se pak přes dvě hodiny v provozní teplotě není jednoduché, takže nejčastěji ještě v šatně šlape na rotopedu.

Postarat se sami o sebe musí hráči i při takzvaných tripech, tedy venkovních zápasech. Satoranský a spol. sice létají private jetem, který je speciálně vybavený tak, aby měli maximální pohodlí, ale třeba stravování si musí každý zařídit zvlášť. Hráči spolu v hotelu nanejvýš snídají, na oběd a večeři už chodí sami. Od klubu na to dostanou před cestou kapesné a je na každém, kolik za jídlo utratí.

Pravda, zrovna peníze v NBA problém nejsou. Díky rekordním smlouvám za televizní práva vyletěly do nebe i kontrakty s hráči, takže tři miliony dolarů hrubého, které ročně vydělává Satoranský (platy se v Americe tradičně zveřejňují), patří rázem spíš k ligovému podprůměru.

Vysoké platy mají každopádně i pár nevýhod. Spousta hráčů, kteří často pochází z chudých poměrů, po kariéře zbankrotuje, protože byli zvyklí na život na vysoké noze, takže teď každý nováček v NBA musí projít školením, kde je mu jako malému dítěti kladeno na srdce, aby nerozhazoval.

Peníze tady ale promlouvají i do toho, kdo hraje a kdo naopak sedí na lavičce. Je jasné, že když si má trenér vybrat mezi Satoranským, nebo prvním rozehrávačem a hlavní hvězdou týmu, Johnem Wallem, sáhne spíš po druhém z nich – Wall totiž Wizards stojí o 15 milionů ročně víc.

A ještě jedna zvláštnost, která vás tady zarazí. NBA je show, při které se fanoušci nesmí nudit ani na vteřinu a při které je nejdůležitější se dobře najíst. Bouřlivé fandění tady zažijete většinou až v závěru, kdy můžete dostat hranolky zdarma třeba za to, že domácí promění oba trestné hody...

NBA je zkrátka svět sám pro sebe.