1 199 nezapomenutelných kilometrů, ale já se vrátím zdolat 1 000 miles

22.07.2013

Ve 33 letech to bylo jeho jedno z největších životních dobrodružství. Jiří Cenek, vedoucí zlínské prodejny Intersport, byl vždy vášnivým sportovcem, ale závod 1 000 miles byl pro něj něčím výjimečným. „Výzvou, sáhnutím si na úplné dno,“ připustil po odstoupení. Cenek ujel 1 199 kilometrů, pak musel kvůli bolavému kolenu závod vzdát. Do cíle mu chybělo 400 kilometrů.

Pojďme ale popořadě, jak vůbec probíhala příprava na tak extrémní závod?

Hekticky, nebylo to nic jednoduchého. Měl jsem práci, doma rodinu, nebyla to legrace, ale trénoval jsem v rámci časových možností a tréninkový plán plnil tak z 80 procent.

Jak vůbec vzniklo rozhodnutí, že do toho půjdete?

Na pracovním vánočním večírku, kde mi to bylo nabídnuto. Po dohodě s manželkou jsem pozvánku přijal a začal se připravovat.

Půl roku do startu uteklo asi pořádně rychle. Jaké jste měl pocity 30. června, kdy jste vyrazil na trať?

Cítil jsem se skvěle, jenže to jsem netušil, co mě čeká. Nebyl jsem vůbec nervózní, naopak jsem věřil, že když pojedu v klidu, tak bych měl závod bez komplikací dokončit.

A jaká byla realita, jaké byly první dny na trati?

Závod mě od začátku pohltil, užíval jsem si jeho jedinečnou atmosféru. První noc jsem spal v kostele, potkal 15 divokých prasat a projížděl nádhernou přírodou. Oči i srdce se jenom pásly a čerpaly energii. Byly to pro mě nezapomenutelné pohledy. Každý den jsem potkal na trati někoho jiného, poslouchal jeho příběh. Ochota lidí, kteří se o mě postarali, když jsem měl potíže, smutné či veselé příhody ostatních z trati, to ve mně zůstane ještě dlouho. To je také důvod, proč bych se na trať jednou rád vrátil.

Z počátku to vypadalo, že se vám jede skvěle.

Protože jsem se šetřil a jel podle pocitu. Největší chybu jsem udělal mezi prvním a druhým kontrolním bodem, kdy jsem na to šlápl a jel 22 hodin v kuse. Asi sedm kilometrů od druhého kontrolního bodu mi odešlo levé koleno. Od té doby jsem se jenom trápil a myslel na to. Zkusil jsem si jeden den oddychnout a zregenerovat, koupil si ortézu, různé mastičky a léky. Nebylo to však nic platné.

Chvíli jste ještě bojoval, co rozhodlo, že jste se odstoupil?

Jarda Jísl, koloběžkář a fyzioterapeut, mi obětoval své tejpy a zkusil mi dát koleno dohromady. Za to mu velmi děkuji. Chvilku to zabralo, ale byly okamžiky, kdy jsem nebyl schopen otočit nohou na volno či sejít schody. Bojoval jsem pět dní a pořád čekal, kdy to bude lepší. S příchodem deštivých dnů a chladu se stav zhoršil natolik, že to byl můj konec.

Bylo to velké zklamání?

Nejhorší pro mě bylo, že hlava mohla, ale tělo ne. Byl jsem připraven na řadu extrémních situací, byl jsem na ně psychicky připraven, ale zdraví jsem ovlivnit nedokázal.


Jak hodnotíte své vystoupení s odstupem několika dnů?

Vzhledem k tomu, že jsem závod nedokončil, tak mám pocity smíšené a mrzí mě, že jsem ho nedojel do konce. Každopádně jsem rád, že jsem se závodu mohl zúčastnit a ujet 1 199 nezapomenutelných kilometrů. Věřím, že nebyly poslední.